Nícení živého ohně

Na území dnešní České republiky je doložen ještě na konci 19. století. Uplatňován byl právě v období hlavních křesťanských svátků Velikonoc a to jak na Velký pátek, tak především při liturgickém obřadu na Bílou sobotu (takzvaný jidášký  oheň).

Zvyk rozdělávat živý, čistý, znovuzrozený oheň, který v sobě v tradičních představách obsahoval tajemnou moc očisty, se dlouho zachoval v karpatské salašnické kultuře při prvním výhonu valašského dobytka na salaš. Vyhasnutí tohoto ohně na salaši bylo vnímáno negativně a v pověrečných představách znamenalo blízké neštěstí.

V salašnickém prostředí se používal způsob nícení pomocí zápalné hubky. Do dvou svislých trámů či prken se nožem vyřízly ve stejné výšce jamky, do nichž zapadl oboustranně zahrocený váleček. Tento váleček se v hrotech naštípl nebo nařízl, aby do něho mohla být dobře zaklíněna zápalná hubka z troudnatce kopytovitého. Dále se omotal provazem a soustružnickým způsobem byl uveden do rychlé rotace. Tlakem na dřeva se zvyšovalo tření v ložiscích, dokud prudce stoupající teplota nevznítila hubku. Od hubky pak bylo možné zapálit další hořlavý materiál – například mech, suché listí, či trávu.

Autor textu: Václav Michalička
Foto: Petra Vidomusová
Výrobky: CETRAT Příbor