Tradiční zpracování lnu

Postup zpracování této textilní rostliny se po dlouhou dobu nijak neměnil a obsahoval mnoho různých úkonů, které se předávaly generačně z rodičů na potomky. Cesta ke končené nitce byla zdlouhavá a spočívala především ve zvládnuté rutině a nekonečném opakování nezbytných úkonů.

Také používaných nástrojů bylo jen několik základních a jejich podoba se od středověku do 19. století prakticky nezměnila. Paličky se semínky se odstraňovaly na drhlenu. Stonky se lámaly a potíraly na lamkách s jedním a dvěma zuby, tak aby odpadla dřevitá část stonků a lýko se rozvolnilo. Třepačkou ve tvaru nože se přejíždělo po vláknech tak dlouho až se odstranil zbytek pazdeří a také krátká vlákna. Na vochlích s různou hustotou hrotů docházelo k pročesávání. Lněné lýko se tak dále štěpilo a dělilo na vlákna dlouhá kvalitní a na krátká horší kvality, nazývané koudel. Koudel se svinula do trubek a spřádala se na silné nitě, ze kterých se zhotovovaly například provazy. Lněné vlákno se upevňovalo na přeslici. Charakteristická byla stužka, kterou bylo ovinuté. Říkalo se jí „obáslo“ a dívky tuto stužku často dostávaly jako dárek od chlapců. Pro vytvoření příze se používala rozmanitá vřetena a později také kolovraty. Předená nit musela být hladká, a proto se vlhčila slinami. Aby slin bylo dostatek, ženy žvýkaly čerstvě sesbíranou pryskyřici nebo také sušené ovoce. Monotónní vrčení kolovrátku bývalo nedílnou součástí dlouhých zimních večerů a soukání cívek patřilo k běžným dětským pracím.

Z literatury věnující se tomuto tématu je třeba doporučit teoretickou knihu od Juraje Zajonce: Premeny vlákna, Bratislava 2012. Z praktického hlediska je velmi dobře pojatá a přehledná knížka od Spolku archaických nadšenců (Lanka a Jiří Kmoškovi): Příběh lnu, Sebranice 2013.

Text: Václav Michalička

Foto: Petra Vidomusová

YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=OmEbs687np8&t=328s

Facebook: https://www.facebook.com/cetratpribor/